Králováci
Už od 13. století přicházeli na Šumavu a do jejího podhůří Němci z Bavorska, aby se podíleli na dobývání zlata, výrobě skla a později i na dolování a zpracování železné rudy.
Německá kolonizace západní části Šumavy se plně rozvinula v 16. století. Protože šlo zejména o osídlení Královského hvozdu, odedávna patřícího českým králům, nazývali se tito němečtí kolonisté králováci. Věnovali se těžbě dřeva a pastevectví, chránili hranici, zemské stezky a zlaté doly. Byli svobodní, podřízeni jen českému králi, který jim udělil četné výsady (právo lovu, mýcení stromů, vaření piva aj.), aby podpořil osídlení v těchto odlehlých končinách. Králováci sídlili v osamělých dvorcích uprostřed svých pozemků kolem 8 rychet, vrchní rychtáře směli sami volit. Výjimečného postavení byli však králováci postupně zbaveni.
Do dnešní doby se zachoval královácký dvorec z 18. století na Antýglu, se šindelovými střechami a zvoničkou.
Sklářství
K rozsáhlejšímu osídlení Šumavy došlo v 15. a 16. století v souvislosti s těžbou dřeva pro nově zakládané sklárny. V šumavských lesích byla hojnost surovin pro výrobu skla – dřeva, křemenného písku a vápence. Nejstarší hutě tu vznikly už ve 14. století, v 16. století však vyrostly sklárny po téměř celé Šumavě. Sklářství sem přitahovalo převážně Němce. Vyráběly se tu proslulé pateříky, skleněné korálky na výrobu růženců, které se vyvážely i do vzdálených zemí a sloužily např. i jako platidlo při obchodu s otroky. Pateříkové hutě byly malé, ale produkce korálků šla ročně do milionů kusů. Na konci 17. století, poté co třicetiletá válka způsobila ztrátu zahraničních trhů, se řada skláren přeorientovala na křišťálové a duté sklo.
V 18. století došlo k největšímu rozmachu šumavského sklářství, jeho předními středisky se stalo Vimpersko, Povydří, Prášilsko a Železnorudsko. Přibylo tabulových a zrcadlových skláren, vyrábělo se olovnaté sklo křišťálové, opálové a barevné. Sklo ze šumavských skláren bylo významným vývozním artiklem.
V době biedermeieru vynikající ukázky barevného skla ze šumavských hutí (smaragdově zeleného, temně a blankytně modrého, žlutočerveného) získávaly obdiv a uznání za krásné tvary i dokonalý brus. V 1. polovině 19. století se nejproslulejšími staly sklárny firmy Meyr (huť Adolfov u Vimperka). V té době už však měly šumavské sklárny silného soupeře ve sklářství bavorském a severočeském, kde se k otopu pecí používalo lacinější uhlí a tradiční šumavské hutě otápěné dřevem nemohly konkurovat cenou svých výrobků. Od poloviny 19. století se počet šumavských skláren rychle snižoval a během půlstoletí většina zanikla.
Nejméně se tento vývoj dotkl skláren zaměřených na luxusní užitkové a dekorativní sklo (firma Meyr v Adolfově a Lenoře, firma Schmid v Anníně). Na přelomu 19. a 20. století dosáhlo světové proslulosti secesní sklo z Klášterského Mlýna u Rejštejna. Toto sklo dnes patří k nejvíce ceněným památkám tohoto uměleckého druhu ve světě.
Poslední šumavské sklárny zanikly kolem 2. světové války, přetrvala pouze sklárna v Lenoře, která zanikla až v r. 1996.
Poválečné vysídlení Šumavy
Po 2. světové válce nastaly v oblasti Šumavy podstatné změny. Její značná část, prakticky celé území nynějšího Národního parku Šumava, se nacházela v hraničním pásmu a ve vojenském výcvikovém prostoru. To znamenalo výrazné vylidnění celé oblasti a čtyřicetiletý útlum veškeré lidské činnosti. Zanikla celá řada vesnic a samot, počet obyvatel se radikálně snížil. Krásná šumavská příroda byla protkána asfaltovými komunikacemi používanými pro vojenské účely, na některých místech byly zřízeny vojenské střelnice.
Teprve v 90. letech byla Šumava opět zpřístupněna.